Když dítě nebaví učení a klesá mu sebedůvěra
Na podzim 2025 jsem se setkala s mladou slečnou, která maluje, tvoří a miluje pohyb. To, co ji naopak vůbec nebavilo, byla matematika a učení jako takové. Vztah k němu spíš chyběl, možná tam byl i kus odporu.
Měla malou sebedůvěru při učení. Ostatní ve třídě už četli a počítali, zatímco ona pracovala s tabulkou a pomůckami. Rodině bylo dokonce řečeno, že by to mohlo být na zvláštní školu. A to přesto, že se dětský mozek teprve vyvíjí a že dětský potenciál nelze v tak nízkém věku odepisovat. Popravdě, odepisovat druhého nemá smysl v žádném věku.
Dětský potenciál a neuroplasticita – proč děti neodepisujeme
V procesu učení vždycky pracujeme s predikcí. Něco se stát může, ale nemusí. Predikce není ortel, je to jen jedna z možností, se kterou dál pracujeme. Nikde není napsaný návod, jak se správně učit matematiku, číst, nepravidelná slovesa ani anglicky, který vyhovuje všem.
Dětský mozek navíc není hotová stavba. Díky neuroplasticitě se nové spoje mezi neurony tvoří v každém věku, obzvlášť u malých dětí. Když dítěti dáme čas, podněty a bezpečí, dáváme mozku přesně to, co potřebuje k růstu. A protože každý mozek je jako otisk prstu, nedává smysl přistupovat ke všem dětem stejně. Někdo potřebuje vidět, někdo slyšet, někdo si věci potřebuje osahat a projít je pohybem. Právě proto stavím na učení v souvislosti s různými typy myšlení. Vždy hledáme cestu konkrétního člověka, ne cestu obecně „správnou".
A obzvlášť to platí u neurodivergentních dětí. Ať už jde o ADHD, ADD, poruchu pozornosti, autismus nebo Aspergerův syndrom, každé takové dítě vnímá svět i učení trochu po svém. Nálepka „nezvládá to" přitom často znamená jenom to, že jsme ještě nenašli vhodnou metodu učení, která jeho mozku sedí.
Podobné je to se specifickými poruchami učení. Potíže se čtením mohou (ale nemusí) souviset s dyslexií, obtíže s psaním s dysgrafií a problémy s počítáním s dyskalkulií. Samotná diagnóza ale není konec cesty. S citlivou podporou, správnými pomůckami a trpělivostí se učení zvládnout dá. Když si nejste jistí, kde vaše dítě stojí, ráda se na to podívám v rámci podpory u specifických poruch učení.
Individuální přístup k učení v praxi – jak jsme se slečnou, rodiči i pedagogy postupovali
Naše spolupráce od začátku stála na individuální výuce. Měli jsme před sebou několik nejbližších cílů:
- podpořit sebedůvěru a vést slečnu k tomu, aby porozuměla svému druhu učení a aby se učila, jak se učit, což je základ sebeřízeného učení
- stavět na tom, co ji baví – na kreslení, tanci a vyrábění
- promluvit s paní učitelkou a zjistit, jestli má třída prostor pro individuální tempo, nebo jestli je to spíš soutěž o nejrychlejšího a nejchytřejšího žáka
- podpořit rodinu v tom, že z ryby slona nikdy neuděláme a že je potřeba vnímat celistvost osobnosti dítěte, to, jak myslí, mluví a učí se
- vrátit do učení radost – matematiku propojujeme s pohybem, vymýšlíme příběhy a hlavolamy, smějeme se
- podporovat kognitivní funkce mozku a soustředění, vnímat, v čem je slečna silná
Jak motivovat dítě k učení, když ho učení nebaví
Možná řešíte doma něco podobného. Pár věcí z praxe, které pomáhají skoro vždycky:
- Stavte na silných stránkách. Když dítě baví kreslení nebo pohyb, propojte s tím i „nudný" předmět. Počítání se dá protancovat, nebo schovat do příběhu.
- Učení propojujte s pohybem a hrou. Mozek si mnohem lépe pamatuje to, co prožije, ne to, co jen odsedí.
- Popisujte místo známkování. Ukazujte dítěti jeho vlastní pokrok, ne srovnání se spolužáky. Sebedůvěra roste z toho, že „to zvládám", ne z toho, že „jsem lepší než druhý".
- Dejte prostor, čas a bezpečí. A hlavně přestaňte hodnotit, kdo na to má a kdo ne.
- Spolupracujte se školou i rodinou. Když všichni táhnou za jeden provaz, dítě to cítí.
Pokud se chcete do tématu ponořit víc, popsala jsem svůj přístup i v článku Jak se učit a rozvíjet svůj potenciál v každém věku.
Jak to s mladou slečnou dopadlo?
Minulý týden byly rodičovské schůzky, na kterých rodina slyšela něco úplně jiného než na podzim. Slečna pracuje svým tempem, s pomocí asistentky a někdy se zkráceným textem, ale zvládá to. Na počítání si pořád může vzít tabulku, ale třeba počítání pod sebou už zvládne i bez ní.
Paní učitelka ji chválila a dodala, že na zvláštní školu to rozhodně není a že by jí tam byla škoda. Přitom přesně tuto variantu na podzim škola navrhovala jako reálnou možnost.
Co si z toho odnést
To vše je realita roku 2026, kdy o mozku víme víc než kdy dřív. Když spolupracujeme a učíme se společně, nelze o dítěti říct „má na to" nebo „nemá na to".
Potřebujeme děti víc pozorovat, dávat jim podněty, podmínky a prostor. A někdy je taky nechat být a přestat je hodnotit. Nespokojme se s prvním řešením, které se nabízí, pokud není ničím podložené. Radši věnujme čas a energii hledání dalších cest. Přestaňme plýtvat lidským potenciálem. Je na každém z nás, jakým směrem se vydáme.
Pokud řešíte podobnou situaci s učením u svého dítěte, ráda se na to podívám společně s vámi. Poradím vám, jak trénovat pozornost u dětí nebo jak na odemykání a rozvíjení dětského potenciálu přirozenou cestou. Můžeme začít konzultací průběhu učení, nebo se podívat na možnosti rodinného učení.
Srdečně Petra – Terénní učitelka, s přesahem do neurovědy ♥️🧠🌷
